Usedlost Bludička odjakživa patřila její rodině a sloužila jako farma. „Vždy jsme měli rodinné hospodářství, ale museli jsme získat pozemky. Něco je naše, něco od sousedů, něco v pronájmu od města. Nyní máme 28 hektarů,“ začíná Gabriela své vyprávění. Hned za vraty bývala večerka. Jako studentka neměla žádné příjmy, manžel byl na invalidním důchodu. Gabriela si místo sekačky na trávu před večerkou chtěla pořídit ovce, které by trávu spásaly. Dostala zajímavou nabídku od staršího páru na dvě ovce za nízkou cenu. Když však za nimi s manželem přijela, objevil se jejich syn a označil Gabrielu a jejího partnera za zloděje. „Strašně se mě to dotklo. Ovce jsme tam nechali a odjeli domů. Dlouho jsem na to ještě musela myslet a bylo mi smutno z jeho obvinění,“ popisuje Gabriela. Její plán ale neztroskotal. 

Osudové ovce

Za týden jí zavolala maminka, že jistý docent Petera shání někoho, kdo by se ujal stáda ohrožených ovcí. Dostala by je zadarmo i s krmením. Tak se Gabriela setkala s valašskou ovcí. „V jednom paneláku bydlel rozvedený chovatel, odstěhoval se a ovce, které choval v parku, nechal tam. Ovce začaly rodit do zimy bez ničeho, jemu hrozilo trestní oznámení za týrání zvířat. V té době bylo v celém Česku jen sedmdesát ovcí. My jsme v té době sháněli ovce a oni zas někoho, kdo by se jich ujal. Jedné ovci se u nás dnes narodila trojčata, tak se z nás ze dne na den stali chovatelé valašek,“ vypráví Gabriela. 

Valašské plemeno bylo dříve v Beskydech naprosto běžné, před třiceti lety mu ale hrozilo vyhynutí. Změnil se způsob chovu ze salašnického na klasické zemědělství. Valaška je zvyklá žít v horských a podhorských oblastech. Plemeno s nižší užitkovostí bylo přesunuto do nížin a nestačilo konkurovat plemenům s vyšší užitkovostí. Před dvaceti lety se plemeno podařilo díky Gabriele zachránit. „Manžel se jim brzy začal věnovat jako soukromý zemědělec a já jsem si na nich začala plnit své životní poslání. Začala jsem se jim plně věnovat, studovat je, psát knížky, studovat salašnický chov, až jsem si řekla, že je potřeba to vše zachovat.“ Z pěti ovcí rozchovali stádo sta kusů. 

Vznik sociálního podniku

„Po návratu z vysokoškolských studií jsem každý den pracovala pro společnost a místo, v němž se svým mužem žiju – vesničku Bludovice. Jako bezdětnou ženu mě nejprve oslovilo dělat něco pro místní děti,“ vysvětluje Gabriela. Následně založila jezdecký oddíl a začala se věnovat výchově a vzdělávání mladých milovníků koní, časem ji oslovily organizace pracující s handicapovanými, s nimiž hledala způsoby, jak handicapovaným lidem umožnit jízdu na koni, pracovní terapii a animoterapii na své usedlosti. „Díky této integraci jsem mohla rozvíjet své dovednosti s lidmi se zdravotním handicapem a následně tvořit vizi malého sociálního podniku, neboť jsem vnímala, že k tomuto jsem získala mnoho důležitých darů a je to cesta, v níž mohu osobně růst,“ doplňuje. 

Dnes je chov valašky dotován státem, ale podle Gabriely tato podpora jednou skončí. Ovšem ovce neskončí, a proto začala sebe i celý svůj chov na tuto možnost připravovat. Požádala úřady o podporu, ale jejím žádostem byl málokdo ochoten vyjít vstříc. „V roce 2017 jsem si řekla, že už nikoho o nic nepožádám. Že všechno, co potřebujeme, máme nebo pořídíme,“ vypráví. Potkala ale paní Leškovou, která si přišla na farmu pro mléko. Starala se o čtyři děti, jež měla v pěstounské péči, i o umírající lidi a po těžké operaci zůstala téměř na vozíku. Šla zrovna z úřadu práce, měla částečný invalidní důchod pár let před starobním . Gabriela paní Leškovou pozvala na kávu a později, v lednu 2017 jí nabídla práci, na kterou však napřed musela sehnat peníze. „Od dubna se mi ji podařilo na půl roku zaměstnat. Během té doby jsem přemýšlela, jak to udělat, aby tu mohla zůstat, a tak se začala rodit myšlenka Dílny U beránka.“ Na stránkách MAS Lašsko objevila výzvu na sociální podnikání, a tak se s projektovou manažerkou MASky Marií Jalůvkovou pustila do připravování projektu na rekonstrukci večerky, kterou proměnily na dílnu a obchod pro Gabrieliny zaměstnankyně se zdravotními problémy. „Líbil se nám sociální záměr projektu i to, že přímo reagoval na potřebu místních. Zaměřoval se na ekologii a přírodu, bylo to dobře vymyšlené. MASka ráda podpoří inovativní projekty,“ říká Marie Jalůvková. MAS Lašsko přispěla na vybavení dílny a provoz knihtisku částkou 1 800 000 s 5% spoluúčastí. Celý proces byl pro Gabrielu dobrodružný. Částka to byla veliká, ale podle Gabriely přináší mnoho dobra. „MASka má lidský přístup. S projektem vám pomáhají lidé, kteří znají dané místo a mají zájem na tom, aby v něm peníze byly použity na něco dobrého. Mají touhu, aby ten projekt byl realizovaný, a pomohou v každé fázi. Přijedou za vámi,“ pochvaluje si spolupráci s MASkou Gabriela.

„Pro lidi se zdravotním handicapem je problém každý den dojit a starat se o zvířata, tak jsem potřebovala vymyslet takové využití ovcí, aby odpovídalo cílové skupině,“ vysvětluje Gabriela. Přišel čas, aby ovčí vlna, která se vyhazuje, mohla sloužit dál. Z vlny začaly Gabrieliny zaměstnankyně vyrábět dárkové předměty. „Když se dneska vlna nevypere, nenačeše, když se jí neudělá velké množství, tak se nic neděje. Někdy holky nemůžou přijít nebo vstát, to taky nevadí. Zkrátka je to vhodné zaměstnání pro jejich zdravotní stav. Holky musíme brzdit a zastavovat, protože mají vážné zdravotní problémy a ony by furt jen pracovaly a za dílnu vypustily duši,“ směje se Gabriela. Dílna má dnes tři zaměstnankyně včetně Elišky, která je na pozici asistentky handicapovaných na půl úvazku. Projekt dílny začal 1. února 2020 a 12. března vše zkomplikoval tzv. lockdown.

Práce během pandemie koronaviru

„Když je myšlenka dobrá, tak se cesta vždycky najde,“ zamýšlí se Gabriela. Její zaměstnankyně pracovaly z domova, Gabriela s manželem jim vozili potraviny, vlnu na práci a materiál na šití roušek. V počátečních měsících jim Moravskoslezský kraj poskytl prostředky na mzdy a nadace Veolia na provozní výdaje. V létě vytvořili chráněné pracoviště a poskytovali vzdělávací aktivity pro letní tábory. Na podzim to vypadalo, že mají nejhorší za sebou, a přišel druhý lockdown. „Byla to nejdřív hrozná beznaděj. Zavřeli nám hromadu domluvených akcí. Gábina v té době nevěřila, že bychom se mohli tou vlnou živit, chtěli jsme se živit agroturistikou a vzdělávacími akcemi,“ doplňuje vyprávění Eliška. Měli k nim chodit na prohlídku handicapovaní a neslyšící, plánovali jezdit s ovcemi a oslem do domovů seniorů. Všechno zrušeno do konce října. Museli vracet jízdné, vstupné a na účtu zbývalo 250 korun. „Přišla však zakázka na ušití padesáti roušek. A pak šla jedna za druhou,“ dodává Eliška.

„Nechtěla jsem myšlenku vzdát. Mohla bych si říct, že to zavřu, ale já měla za sebou tři lidi se zdravotním handicapem a Elišku, která chtěla založit rodinu. Věděla jsem, že když jim vezmu práci, tak jim vezmu i naději,“ říká Gabriela a trochu se dojímá. Přijala tedy myšlenku, že by se dílna mohla svými výrobky živit. Rozjeli e-shop, přihlásili se do startéru na rozvoj marketingových dovedností. Veolia přispěla na vybavení. Oživili nabídku, výrobky certifikovali, Gabriela začala natáčet videa z dílny a více propagovat farmu a výrobky i na sociálních sítích. Tím se otevřeli veřejnosti. Dílna si vydělala na odvody i na provozní náklady. 

Myšlenka, která pomáhá i vzdělává

Sociální zemědělství je skvělá myšlenka, ale podle Gabriely často dost špatně uchopena. Lidé se zdravotním handicapem můžou pracovat se zvířaty. Tak se, jak říká, za velké peníze nakoupí zvířata, lidé za nimi chodí a starají se o ně. „Je tam ale jen ta činnost, nejenže žádná produkce, ale je to náročné na finance. Musíte platit ta zvířata, někoho, kdo se o ně stará, mzdy těm lidem a sociálního pracovníka. A stojí to miliony. Sociální podnikání, jak ho vnímám já, je využití klasického zemědělství, kterému se poskytnou podmínky pro to, aby tam mohl v navazující struktuře fungovat nějaký sociální projekt, ať je to škola, studenti na praxi apod.,“ míní Gabriela. Stačí jen vytvořit podmínky a zázemí. Gabriela nemusí nic platit za vlnu, za krmení, za zvířata. To vše má na starosti její muž a jeho zemědělská prvovýroba. „Já využívám dokrmování, vlnu, která je odpad, a staré ovce na zabití, které využiju třeba do betléma. Stará ovečka neposlouží ničemu, tady poslouží práci s lidmi, školami, školkami, kdy nemůžete používat chovné zvíře. Když doslouží, nemůže se ani postavit, tak ji můžete zabít pro psa, který tu dělá canisterapii. Ovce poslouží od svého narození až po smrt, samozřejmě s úctou,“ vypráví o životním cyklu ovcí Gabriela.

Gabriela se svojí dílnou rozjela různé aktivity a stále je rozšiřuje. Navazující myšlenka na sociální projekty Dílny U beránka je zpracování ovoce z jejich vlastního sadu. Chtějí pořídit velkou sušárnu ovoce a zpracovávat včelí vosk od vlastních včel. Vznikne tedy další pracovní místo pro člověka, který se o vše bude starat. Zaměřují se nicméně na vlnu, kterou poskytují do škol a do muzeí. Národní muzeum v Ostravě využívá vlnu v dětských dílničkách, ZUŠ v Rožnově bere z farmy vlnu pro děti. Muzeum v Novém Jičíně používá vlnu na výrobu andílků. Gabriela chce zrekonstruovat a znovu otevřít Bačovskou školu na farmě – muzeum věnované valašským ovcím a salašnickému způsobu chovu. Na farmě funguje také jezdecký oddíl a pořádají i tábory s koňmi. „Na farmu chodím od svých jedenácti let, kdy jsem začala chodit do jezdeckého kroužku. A vždycky mi bylo smutno z myšlenky, že to jednou budu muset opustit, třeba až půjdu na vysokou. Tu jsem ukončila po měsíci a začala pracovat tady. I během mateřské sem budu chodit na kratší úvazek,“ říká Eliška. 

Ve vlastním knihtisku, na který přispělo MAS Lašsko, vzniká kromě kalendářů, letáčků, návodů a cedulek také Gabrielina kniha Příběhy pastýřky. „Je o jehňátku k ničemu, které se stalo nejvzácnějším beránkem z celého stáda. Je to o celé Dílně U beránka, o valašské ovci a o našem příběhu,“ vysvětluje Gabriela. Některé věci a bytosti podle ní společnost často odsuzuje, že jsou k ničemu, a odsouvá na okraj, stejně jako valašskou ovci, hrubou vlnu dnes považovanou za odpad nebo lidi se zdravotním handicapem. „Já mám ve své dílně tři ženy se zdravotním postižením, které celý život pracovaly pro naši společnost – zdravotní sestra, učitelka, sociální pracovnice; když je zasáhla těžká nemoc, tak přišly o svou práci a byly odsunuty do pozice pozorovatele. A nechyběly jim ani tak peníze, ale cítily se nevyužité a odmítané společností, která jim říkala ‚nejsi schopná tady být a my tě nepotřebujeme‘,“ dodává. V knize se snaží dosáhnout toho, abychom jiným pohledem na bytost nebo věc objevili, že všechno je velkým darem. „Příběhy jsou o malé pastýřce, která ze studny zachránila malé jehňátko a tím zachránila sebe.“ O knihu je velký zájem a Gabriela plánuje také další, například ze života na salaších, za kterými jezdila na Slovensko, učebnici Malý bača pro děti o životě pastýřů a bačů a o historii Bludovic.

„Chtěla bych doporučit lidem, kteří provozují zemědělství v takovéto malé formě, ať se nebojí rozvíjet agroturistiku a sociální zemědělství jako zdroj obživy třeba pro rodinného příslušníka,“ uzavírá své vyprávění Gabriela. Dokázala vytvořit místo, které je nejen krásné a ekologické, ale zachraňuje. Zvířata i lidi.